Island 2018 – další nudný report

Tohle bude asi největší rest z proběhlých akcí…nečekejte moc humoru – když se akce daří, tak je ho málo 😛

Máme konec května 2018 a odletem z Berlína Schönfeldu začíná v tu dobu nejambicióznější výlet. Na letiště Keflavík přilétáme kolem třetí hodiny odpoledne a s našimi dvěma zapůjčenými vozy vyrážíme na desetidenní okruh po Islandu.

Hned první zastávkou, nedaleko letiště, je symbolický most spojující Euroasijskou desku se Severoamerickou. Je to spíše jen taková lávka přes díru plnou štěrku. Druhá zastávka je na zdejší poměry “za rohem” – za rohem geotermální elektrárny. První vroucí pramen “Gunnuhver”, který tu vidíme, šplouchá vařící vodu do výše několika metrů. Od něj se ještě jdeme podívat na pobřežní útesy Valahnúkamöl se zdejším majákem.
K večeru nalézáme ubytování na absolutní samotě uprostřed pastvin nedaleké farmy.

Tady to vře!

První ráno na ostrově nesvítá, protože tma za celou noc nedorazila. Na plánu je výlet k ledovci za městem Vík, který je ovšem z důvodu rekonstrukce příjezdové silničky nedostupný. Místo toho trávíme dopoledne na černých plážích Atlantiku u skalních útvarů Reynisfjara. Odpolední čas zaplňuje moréna ledovce Sólheimajökull a impozantní vodopád Skógafoss. K večeru se ještě svlažujeme doslovným obejitím vodopádu Seljalandsfoss.

Skógafoss

Druhé ráno opouštíme fantastický domek v pustině a čeká nás dlouhý přesun směrem na východ. Z počátku projíždíme neustále se měnící krajinou lávových polí a pastvin s výhledy na vodopády, vzdálené ledovce i oceán. První větší zastávku si dopřáváme u ledovcové morény Svínafellsjökull, na které se natáčel můj oblíbený film Interstellar. Odpoledne nám počasí přeje a k laguně Fjallsárlón přijíždíme za slunce. Ledovec, který do laguny stéká, připomíná vrcholky Himalájí. Nejznámější ledovcová laguna Jökulsárlón se nachází o trochu níže a je zahalena v lehké mlze. Z tyrkysové vody se tyčí ledové kry velké jako několikapatrové domy a líně se převracejí. Zážitek zpestřují tuleni, kteří se sem nechávají zanést přílivem z moře.
Další cesta vede zpočátku pod mnoha dalšími ledovci, později strmými svahy nad oceánským pobřežím. Posledních 40km do města Egilsstaðir (největší na východě ostrova a přitom menší než Stráž n. N.) zažíváme první průjezd po cestě jež později nazýváme “Landa”. Vysvětlení pojmu “Landa”: “Cesta je prach – a štěrk – a udusaná hlíínáaa” později jsem korigováni, že to není Landa, ale Kryl. Výraz se ovšem ustaluje na první variantě.

Ne, není to Antarktida!

Po přenocování si děláme procházku ke 130 metrů vysokému vodopádu Hengifoss, zakouslému do mnoha barevných vrstev dávno vyvřelého čediče. Následně vyrážíme na další zdlouhavý přesun západním směrem. Krajina je tentokrát typická arktická pustina bez života s příležitostnými prachovými bouřemi. A právě zde se nachází nejmasivnější Islandský vodopád Dettifoss. 200 000 litrů kalné vody za vteřinu se zde řítí do 44 metrů hlubokého kaňonu. Pro srovnání je to totéž co teče v Labi v Děčíně.
Odpoledne navštěvujeme geotermálně velice aktivní oblast mezi zaplaveným kráterem sopky Krafla a místem zvaným Hverir – úpatí kopce prošpikované bublajícím bahnem, fumarolami a zapáchajícími jezírky. Vyčerpávající den zakončujeme ve městě Akureyri, kde budeme dva dny bydlet.
Za zmínku v této chvíli stojí, že veškerá pitná voda na Islandu je cítit sírou. V principu to znamená, že se například sprchujete vodou, která smrdí po vejcích. Na tento fenomén se však dá zvyknout.

Hengifoss

Ve svitu slunce ráno vyrážíme do přístavu, kde se naloďujeme na načančané plavidlo. Jedem se totiž podívat na veleryby. Za celou plavbu vidíme pouze jednoho plejtváka a tuleně. První jmenovaný, k nadšení posádky, alespoň předvádí vodotrysk jen pár metrů před přídí. Po obědě jedeme na kolečko atrakcí, které se za minulý den nestihli. První je vodopád Goðafoss, následuje rozbitá krajina u jezera Mývatn a jeskyně s horkým jezírkem uvnitř. Den korunuje odpočinek v termálních lázních s nádhernými výhledy do okolních pustin.

Taková koupaliště u nás nemáme.

Další den, další zdlouhavý přesun: 250km po silnicích a 50km po Landovi, kterého zrovna “pluhují” bagrem. Za zajížďku to však stojí, protože máme možnost pozorovat kolonii tuleňů na opačné straně menšího zálivu. Další kilometry si já, Tera a Adela zkracujeme lekcemi angličtiny s ruským přízvukem. K večeru stíháme vylézt na malý sopečný kráter Grábrók, odkud máme výhled na velkou část západního Islandu. Nocujeme v chatě u jedné z mnoha zdejších farem.

Krajina na západě Islandu

Šesté ráno je opět slunečné. Na místě zvaném Deildartunguhver horké termální vřídlo produkuje tolik horké mlhy, že se navzájem nemůžeme najít na ploše 2×2 metry. O kousek dál přijíždíme k azurové vodní kaskádě Hraunfossar, která sem zabloudila patrně z plitvických jezer. Odtud jedeme, k našemu nepohodlí, dalších 20 km po Landovi a přijíždíme na výchoziště na výlet k soutěsce Glymur. Procházka rozkvetlými loukami a příležitostně i jeskyněmi je však přerušena u bystřiny, kde tak trochu chybí lávka. Po delším polemizování rozhoduji (k nelibosti některých účastnic), že brodit se po kolena v ledové vodě za to nestojí. Zbylý čas tedy využíváme na prohlídku centra Reykjavíku.

Glymur a proradná bystřina

Poslední den máme nabitý program, protože chceme zvládnout takzvaný “Zlatý okruh”. Všude jinde na ostrově byl relativní klid co se týče turistů. Tento okruh je však nejnavštěvovanější a tak musíme překousnou davy, na které jsme zvyklí z jiných destinací. První zastávkou je kontinentální zlom Tingvellir u jezera. Je to tentýž zlom, který jsme navštívili první den, jen širší, o sto kilometrů severněji a v hezčí krajině nad jezerem. S paní Terou a Adelou se zde snažíme zrekonstruovat jeden záběr z Game of Thrones, ale nejsme příliš úspěšní.
Po další hodince jízdy se dostáváme k asi nejznámějšímu úkazu Islandu – Gejsíru. Samotný “Gejzír” je již mnoho let nečinný, ale sekunduje mu menší bratr “Strokkur”, který vyvrhuje vodu pravidelně každých cca 5 minut. Okolí je poseto mnoha menšími horkými jezírky ve všech možných odstínech modré barvy. Po pouze na oběd zajíždíme k našemu poslednímu vodopádu jménem Gullfoss. Jedná se spíše o kaskádu vodopádů s vyhlídkovým místem mezi nimi. Vodní tříšť na slunci vytváří duhu, takže vzniká velmi fotogenické scenérie se zasněženými vrcholy hor v pozadí.
Poslední zastávkou zájezdu je údolí Reykjadalur. Zpočátku nenápadná říčka, okolo které se to jen hemží vařícím bublajícím bahnem a barevnými prameny. Později s ní však stoupáme do kopců a asi po čtyřech kilometrech přicházíme na místo, kde má teplotu kolem 35 stupňů se a dá v ní dá vykoupat. Je tu kupodivu i základní infrastruktura v podobě dřevěných lávek a chodníků, takže přístup do vody je vcelku snadný. K mému mírnému překvapení se všichni chtějí vykoupat a absenci plavek jim nahrazuje spodní prádlo. Tento zážitek nám završuje zájezd na vysoké úrovni.

Šplích!

Ve 4 hodiny ráno vstáváme a naše letadlo zpět do Berlína stíháme s nebezpečnou časovou přesností. V Berlíně panují teploty jako při našem odletu – kolem 30ti stupňů a mi se musíme rychle aklimatizovat na fábii bez klimatizace…

Někdy musíme zájezd zopakovat v zimě za polární září. Alespoň na pár dní.
Cestou byl hodně skloňován Yellowstone a rozhodně mě v tu chvíli nenapadlo, že už za rok se (alespoň já a Tera) podíváme i tam.
Zajímavostí zájezdu byla také převaha žen nad muži 4:3 – což nemá obdoby, pokud mi paměť slouží.

Celková cena bez útrat po cestě: 22 000kč

Fotogalerie
Sestřih videa