Cestovní kancelář ZikTour

Délka: 8 dní

Úspěšnost: 95%

Náklady: 8 000,- (s lanovkou)

Zúčastnění: Ziki,K,M

Uskutečněn zájezd do Provance jež přinesl spoustu povětrnostních extrémů. Jednoznačně jedna z nejpestřejších cest.

Snad doplním…

Fialová kytka

Uspěšnost: 80%

Náklady finální: 10 800,- (nezapočítáno kapesné)

Zúčastnění: Ziki, Fred, A, T1, T2, S, R, K  (napište mi do komentáře jestli chcete být jmenovaní)

Po půl roce jsem se rozhodl dopsat podrobou zprávu, dokud jí mám v hlavě.

Den první: Autobahn, plyn levný a drahý

Vcelku slušně uběhl přesun přes Říši, v Holandsku ani Belgii jsme kupodivu tentokrát nezabloudili. Jen s tím plynem to bylo horší. Pro příště si poznamenávám: nabrat plnou nádrž a ještě něco do kapes v Belgii, protože je bezkonkurenčně nejlevnější co se LPG týče. Koncovky byly hned na začátek problém, ale domorodci nám vyšli vstříc. Po ubytování v motelu (tentokrát žádné fleky od krve na stropě) jsme ještě spáchali krátkou procházku na opevněné pláži v Sangete.

Den druhý: Navigace, negři a plyn

Po vylodění a krátkém přesunu směr Londýn jsme přišli na další důležitý poznatek: NIKDY se nenechte táhnout Sygickem z M25 do centra města. Těžko uvěřitelnou paletou lesních cest nás milá navigačka protáhla. Problém vyvstal s LPG, jelikož britští soudruzi z bezpečnostních důvodů přestali zapůjčovat redukce na čerpání. O tom více příště. Po příjezdu do čtvrti Thorton Heat se nám zdálo, že navigace nás dotáhla někam do Afriky, poněvadž poměr černých a bílých tu byl asi 10:1. S ohledem na kvalitu ubytování jme se začali hodně těšit pod stan. Odpoledne jsme se i přes zmatek s jízdenkama vrhli do centra na menší obchůzku. Není důležité vysvětlovat co v Londýně je k navštívení. Jako vůdce výpravy jsem se oddělil, nechal je napospas městu a jel do muzea Doctora Who na opačném konci města. K mému zděšení vypadalo toto předměstí rasově úplně stejně jako čtvrť ve které bydlíme! Jak říkám, multi-kuliti rovná se cesta do pekel. Skoro stejně mě mrzí, že jsem se nepodíval nahoru na Shard – holt příště. Skupinka co se mnou nešla, měla tu kliku, že viděla několikaset-členný průvod armádní hudby (hledal jsem na webu o co šlo, ale bez úspěchu).

Londýn

Den třetí: Plyn, plyn a venkov

Vymotání z Londýna kolem tisíců “zaručeně původních” obyvatel nás už ani tolik nešokovalo a proběhlo OK. Co bylo zajímavější, že na benzínce (kde opět neměli redukce) byl za kasou indický pár (turban, tečka na čele atd), který bych přísahal, že sem viděl už den předem na benzínce 100km jiným směrem. Návštěva Oxfordu měla dva významy: Koupit si univerzitní mikinu na machrování a sehnat zpropadenou redukci na bohem zapomenuté plynové koncovky britského standartu. První věc nebyla složitá. Ta druhá byla. Po telefonátu vedoucímu IT dopravního podniku Liberec, jsme dostali pochybnou adresu do vesnice Tiddington. Zde si dovolím malou reklamu: Oxford Autogas! Jediné místo ve Spojeném království ,kde koupíte zpropadenou redukci na LPG http://www.oxfordautogas.com/. Po dalším náročném přesunu noc v milém venkovském kempu po blíž Blackpoolu.

Lake District

Den čtvrtý: Plomby, zavřená pláž a Gromit

Nemá smysl zatloukat, moje blbí načasování zavinilo, že jsme zbytečně čekali před parkem Blackpool PleasureBeach než konečně v 11 hodin otevřeli. Park jako takoví nic extra, je to spíš takoví skanzen. Některé atrakce jsou ještě ze dvacátých let minulého století. Navíc jsou většinou dřevěné a v blízkosti moře. Co se může pokazit? Ano, vaše plomby půjdou vlivem otřesů k čertu. Z celého parku nejlepší (dle mího názoru) bylo jednoduchý svezení světem Wallace a Gromita.

Den pátý: Pršení, lijáky a déšť

Jak nádherná dokáže být Cumbria na severu Anglie za hezkého počasí. Škoda že to nebyl náš případ. Většinu dne jsme namísto plavby po jezeru Windermere a procházce po Hadriánově valu, strávili v autě jízdou v deštěm zahalené krajině. Až na pár vycházek v Lake District, když zrovna moc nepršelo, den na nic. Celé to dorazilo stavění stanu v dešti na okraji Edinburghu.

Den šestý: Zvrat v počasí, Edinburgh a Red Hot Chilli Pipers

Pravý opak v počasí nabídlo hlavní Skotské město. To se na velký prohlídkoví okruh Edinburghem velmi hodilo. Mimo klasiky jako byl hrad a vyhlídky Calton Hill, jsme měli to štěstí vidět i kousek živého koncertu Red Hot Chilli Pipers a proslulou přehlídku (závod) sportovních vozů Gumball 3000!

Edzimbrah!

Den sedmý: Voda, voda z nebe a voda s hmyzem

Tento den nás čekal přejezd na Skotskou vysočinu. Zahájen byl zastávkou u obřího zdymadla u Falkirku, kde jsme se vyblbli na simulacích Archimédova zákona (mimo Freda, ten si bagroval písek). Další byl na pořadí hrad ve městě Stirling. Kupodivu napodruhé mi přišel horší něž posledně. Před obědem (který byl poznamenán tím, že málem žádný nebyl, páč nikde ve městě nebylo nic jiného než bary)  se ovšem vrátilo klasické, špatné počasí. Takže z věhlasných Skotských vřesovišť jsme viděli opět kulové. Večer v kempu v údolí Glencoe, sice trochu přestalo pršet, ale déšť byl nahrazen něčím mnohem horším. MIDGE tomu domorodci nadávají. Nebudu o těch bestiích psát víc, než že byli všude, jak bylo očekáváno. Repelenty fungovali jen v té míře, když zabíjeli i osoby, které je na sebe aplikovali.

Falkirk – zdymadlo

Den osmý: Déšť, pustiny a duha

Osmý den jsme se báli špatné předpovědi počasí a vzdali jsme výstup na Ben Nevis ještě než začal. Náhradou byla slušná vycházka k vodopádu “Steal Waterfall” v údolí pod zmíněnou horou. Odpolední přesun dál na sever jasně ukázal, že tato oblast není zrovna hustě obydlená. Na trase dlouhé kolem sta kilometrů byla jen jediná budova s jakýmsi hotýlkem a malou benzínkou. Po zastávce u nejfotografovanějšího hradu ve Skotsku “Eilean Donan”, už zbývalo jen přejet po mostě na ostrov Skye, kde jsme později našli kemp v Portee, který nesmrděl rybami.

Den devátý: Drsný sever, méně drsné odhodlání a bez oblud

Po všech zdržovačkách nás čekal skoro celý den na místě kvůli kterému jsme sem jeli takovou dálku – ostrov Skye. I když mlha halila nejvyšší hory, nic to nesebralo na drsnosti tohoto koutu světa. Jediná škoda, že na nejsevernějším cípu ostrova i naší výpravy, tam kde už málem ani cesta nebyla a domy byly od sebe kilometr daleko, jsme potkali autobus plný ostraváků. Nastal čas zařadit zpátečku. Cestou zpět ostrovem jsme si udělali zajížďku do destilérie, kterou všichni chtěli navštívit. Nejspíš kvůli únavě z daného plánu vycouvali a jen utratili majlant za chlast. Na závěr dne ještě zbývalo vrátit se zpět na jih se zastávkou u Loch Ness (ještě jedna omluva za zavřené suvenýry). Může se to zdát jako prkotina, ale po celodenní jízdě severskou tundrou jsem byl až podivně rád za stromy kolem silnice.

Isle of Skye

Den desátý: Návrat civilizace, stíhačky a zas ten plyn

Ráno zněl rozkaz jasně: “Bez plynu se nevracejte”. Bohužel vrátili, páč v celém tom zpropadeném Inverness (což je vlastně hlavní město skotské vysočiny) neměli ani jednu čerpačku LPG. Vyřešilo se až desítky kilometrů cestou jižněji v zapadlé vesničce ve Skotských lesích. Rozespalou cestu krajinou Cairngorms narušil pouze neskutečný rachot stíhacího letounu jež se prohnal těsně nad námi při močící zastávce. Další močící zastávkou bylo univerzitní St. Andrews. Ve kterém jsme si dali několik originálních burgerů, fritovanou čokotyčinku a asi kýbl trusu z racka. A jelikož pátý den jsme byly za deště v nejdeštivějším místě Anglie, tak na oplátku jsme zakempili v nejsušším místě Skotska – u města Dunbar.

St Andrews

Den jedenáctý: Příliv, odliv a troška Pottera

Hned ráno po probuzení vedle jaderné elektrárny Torness jsme opět zamířili na jih. První vytipované místo k zastavení byl Holly Island. Poloostrov, který se při přílivu stává ostrovem. A jaké to máme štěstí, zrovna stoupá voda a nám zbývá nějaká hodina času, takže ani nestihneme návštěvu hradu na druhém konci ostrova. Mohli jsme to risknout, byl by aspoň adrenalín. Další na programu byl očekávaný Alnwick Castle “ten Potruv hrad”. Nehorázné vstupné bylo z naší strany ignorováno, a tak se jen fotilo z větší dálky. Při přesunu dále k jihu se moje skupinka trošku ztratila. A ztratila se na docela pozoruhodné místo. V opuštěně vypadajícím městě Hartlpool jsme z auta vystoupili u pamětní tabule, která říkala, že na toto místo dopadly první střely z německého křižníku v roce 1914. Dělostřelecké museum hned vedle bylo bohužel zavřené. Den byl završen pintou piva v naší cílové destinaci “Robin Hoods Bay”.

Alnwick Castle

Den dvanáctý: Placený les, York a parníček

Den předem jsme cestou minuli ruiny katedrály ve Whitby. Vrátili jsme se a doplnili tuto povinnost, neb by byl hřích tak neučiniti! Podle turistického průvodce vypadala slibně vedlejší cesta na York, jež byl další zastávkou. A jaká chyba to byla! Velice zdlouhavá cesta (byť hezká) Anglickým venkovem vedla do míst kde se platilo místo, jen aby tudy mohl člověk projet lesem! Samotný York byl trochu přelidněný, ale solidní procházku po historickém centru to nepokazilo. Dál už zbývalo jen nalodit se na noční trajekt z města Hull do Rotterdamu. Jelikož nikdo z nás nenocoval na lodi, byla to tak trochu výzva. Mě osobně se tohle plovoucí město s bary, hernami a živou hudbou líbilo natolik, že zvažuju nějakou tu delší plavbu v příštích letech. Houpaví pocit když jdete spát je vskutku k nezaplacení (ne nebyl jsem ožralej, myslím samozřejmě vlny :P).

Whitby

Den Třináctý: Pomalu, pomalu a pomalejc!

Zainteresovaní vědí proč má poslední den takoví název 😛

Dík, že ste to dočetli až sem. Kdyby kohokoliv napadlo něco co by stálo za doplnění, flákněte to do komentáře níže.