USA pohledem Z.

Po dlouhé době jsem si našel čas na sepsání referátu z cesty.

Nejlepší asi bude začít úplným začátkem. Takže začnu…

30. září minulého roku v 17:00 se zjevuje vcelku dobrá nabídka letenek na západní pobřeží US of A. Potenciální zájemce oslovuji a za 5 hodin mám závazně přihlášenou skupinu o sedmi hlavách. Kdo by taky neletěl za tuto cenu:

Na osobu s velkým zavazadlem, jídlem a jedním přestupem – zpáteční = jak se jim to sakra vyplatí?!

Následují půlroční přípravy z mé strany, zahrnující vše od ubytování, přes ESTA až po vstupenky do národních parků. 15. května konečně odjíždíme do Vídně, odkud další den ráno odlétáme do Londýna a dále na západ. Celou cestu nás doprovází vytrvalý déšť a to i při příjezdu do Vídně a následném hledání ubytování a ještě drsnějším hledání místa k parkování. Ponaučeni katastrofami z letišti v Berlíně se rozhodujeme vstávat již po čtyřech hodinách spánku.

Ráno stále prší. Nezabraňuje to však pohodlnému zaparkování auta v bažině, ani procesu odbavení na letišti. Kolem poledne máme čtyřhodinovou pauzu na Heathrow. Kuřáci mají trauma, jelikož přestupní terminál nemá prostor pro jejich hříšné tyčinky. Desetihodinový let do San Francisca je sice dlouhý, ale díky chytrým obrazovkám s filmy na každém sedadle se alespoň nenudíme. (poznámka: viděl jsem u chlapíka o řadu přede mnou jak kouká na Aquamana a málem jsem se z těch CGI orgií poblil). Do SF přilétáme na čas za lehkého deště. Mé největší obavy se soustřeďují do následující akce…půjčení auta. Máme kliku a sebejistá paní u přepážky nedělá nejmenší obstrukce i přes fakt, že naše podpisy vinou elektroniky vypadají jako morseovka. Malý šoček nastává při vyzvedávání vozu. Ukazuje se, že nemáme přidělen Ford Transit, ale masivní Chevrolet Express o objemu 6,4 litru a osmy válcích. Jak se ale velmi brzy přesvědčujeme, má to svůj význam, jelikož některé ulice kolem našeho ubytování mají sklon červené sjezdovky. Tím končí náš první den o délce 33 hodin.

Náš věrný oř

Druhý den ráno se vypravujeme na Golden gate. Naše skupinka se samozřejmě hned po prvním vystoupení z auto totálně rozbije na “selfíčkaře” a fotografy. Obě skupiny se od sebe odtrhávají jak Rakousko od Uherska a spojit se nám podaří až po půl hodině. Situace alespoň ukázala kdo si dokázal zprovoznit roaming a kdo ne. Přechod mostu je delší než bylo očekáváno a cesta zpět je daleko pomalejší kvůli masám lidí a cyklistů. Po rizikovém parkování v centru SF následuje procházka přístavem na takzvané “molo 39”. Celý přístav je slušná past na turisty. Dokazuje to zejména předražený hotdog, po kterém hrozí, že se Joe pozvrací (Joe bude blízko blití ještě dvakrát, ale o tom později). Po okoukání tulení kolonie se vracíme k vozu přes klikatou Lombard Street, kde davy fotících turistů sebevražedně blokují místní provoz. Cestou zpět na ubytování ještě vyjíždíme na vyhlídku Twin Peaks a sjíždíme na pobřeží Pacifiku.

San Francisco z Twin Peaks

Třetí den se nese ve znamení prvního delšího přesunu z SF do Yosemit. Ze začátku vcelku nudná kopie starších částí D1, později hezký houpavý průjezd mandlovými a pistáciovými sady. Rozhoduji, že z důvodu změny počasí hlášené na odpoledne, pojedeme rovnou do Mariposa grove (sekvojový háj). Ze záchytného parkoviště nás autobus vyváží na začátek pěšího okruhu. Skutečnou obrovitost sekvojí nelze moc dobře pobrat hlavou, natož zachytit na fotografiích. Masivní jsou jak stromy tak šišky, které padají do oka Joeovi, jenž cpe tyto pětadvaceticentimetrová monstra do své kabelky jako suvenýr. Dochází k tuně vtipů na téma pašování zakázaného materiálu v tělesných dutinách. Rádi bychom prošli celou trasu, ale instinkt mi říká, že velmi brzy dorazí radikální zhoršení počasí. Joe velmi sarkasticky oponuje a zpochybňuje mou předpověď slovy “určitě bude sníh že nepůjde projít”. O nějakou půlhodinu později dostává za krupobití a deště oficiální napomenutí za zpochybňování vůdce (sníh zde napadl ve větším množství až další den).
V podvečer přijíždíme na nádherné ubytování, které naší výpravě přijde až moc strašidelné a bojí se že budou zavražděni.

Joe v porovnání se sekvojí – není známo, zda má již na této fotografii její šišku v tělesných dutinách

Čtvrtý den se probouzíme nezavražděni (jen Joe se trochu pomočil strachy, když jsme se potkali v noci za tmy na chodbě) do ranního lijáku. Předpověď je opět nekompromisní a nabízí jen málo časových oken bez deště. Kolem desáté hodiny se situace lepší a tak vyrážíme do srdce parku. První zastavujeme u impozantního vodopádu Bridalvale. Neprší, ale vodopád má asi desetkrát více vody než v létě, takže je na co koukat. Odtud se snažíme zajet na oblíbenou vyhlídku Tunel View, ovšem jakmile zaparkujeme, rozpoutává se peklo v podobě deště a následné vánice. Sníh přečkáváme v údolí a naštěstí se po hodině začne objevovat i slunce. Toho využíváme na malý pěší výlet na Mirror Lake. Později odpoledne opět prší, takže den předčasně ukončujeme.

Proč nemohlo být takto celý den?!

Pátý den je dnem objížďky. Namísto průsmyku Tioga (uzavřen z důvodu sněhu) musíme jet delší jižní trasou kolem Sierra Nevady do oblasti pod Mt Whitney. Cesta přes hory, se zasněženými vršky, je velmi záživná. Na náš motel přijíždíme vcelku brzy a máme tak čas na otočku k Alabama Hills. Hra světla při západu slunce nad touto krajinou produkovala jedny z nejhezčích fotek jaké máme.

Mt Whitney z Alabama Hills

Šestý den bude extrémně náročný na čas. Hned ráno vyrážíme vstříc Death Valley, kde konečně panují teploty kolem 25 stupňů. Přejezd impozantní krajinou přerušujeme víceméně jen kvůli Badwatter Basin a Artists Palette. Už nyní je náš časový skluz velmi markantní, takže vynecháváme zastávku na Zabriskie point a později nedáváme ani krámky kolem Area 51. Odpoledne přijíždíme do Las Vegas, kde máme tak dvě hodiny na rychlou ochutnávku města. Fontána u Bellagia nefungovala kvůli lehkému větru, což nás slušně iritovalo. Po prohrání jednotek dolarů na automatech jsme se za deště odporoučeli dál k Hooverově přehradě. Tu nebudu moc rozebírat, fotky mluví za vše. Zajímavější mi přišel nový dálniční most, který se tyčí nad kaňonem pod přehradou. Při procházce po něm se náhle začíná sešeřívat, což je v šest večer docela šok, beru-li v úvahu, že před sebou máme ještě 3 hodiny cesty. Totální bordel v časových pásmech a zastávka na večeři způsobují, že na ubytování přijíždíme kolem jedenácté večer.

Konečně je to na krátký rukáv!

Sedmý den vypadá, že bude našlapaný jako ten předchozí, jen studenější. Za vytrvalého sněžení startujeme vstříc Velkému kaňonu. Počasí se po příjezdu naštěstí vylepšuje a skvostné výhledy jsou přerušovány jen občasnou sněhovou přeháňkou. Absolvujeme pěší trasu od Yavapai point na Mohave point a zpět autobusem, kde si část naší expedice zanadává na cestující, kteří se ukáží být našimi krajany. Opouštíme Grand Canyon Village a míříme dál na východ přes Navajo county směr Monument Valley. Tam přijíždíme se západem slunce, takže fotky jsou opět na vysoké úrovni. Tradičně za hluboké tmy nacházíme další strašidelný srub na přenocování. Kuřáci byli traumatizování strašlivým bobcatem, který má podle varování v chatě, okusovat zdejší turisty.

Kousek před Kaňonem

Osmý den již tradičně propršívá, takže opouštíme plán na návštěvu parku Arches a raději pospícháme do tisíc kilometrů vzdáleného Yellowstonu. Cesta je dlouhá a relativně nezajímavá, až na hory kolem Salt Lake City.

Devátý den je na řadě NP Yellowstone. Kolečko, které je doporučeno jet minimálně dva dny, chceme absolvovat za jediný den. Po příjezdu na náhorní plošinu nás tradičně vítá sněhový poprašek. O Yellowstonu bych mohl napsat stejně jako o škodlivosti mezirasových párů – hodně. Pro jednoduchost vypíši jen heslovitě trasu a půjdu dál 😛 Gibon Falls (vodopád), Artists Paintpot (termální pramínky), Norris Geyser Basin (údolí s množstvím více či méně aktivních pramenů a gejzírů), Mammoth Hot Springs (travertinové terasy všech barev), Yellowstone Grand Canyon (hluboká barevná rokle s vodopády), Lake Yellowstone (jezero, z části ještě zamrzlé), West Thumb Geyser (horké prameny na březích jezera) a konečně oblast Uper Geyser. Přijíždíme sem za zlatým hřebem dne – gejzírem Old Faithful. Počasí nám, jak je zvykem, říká “Fuck you!”. Či-li při erupci, ke které dochází jednou za cca 70 minut, silně prší. Popravdě jsme čekali trochu více. Obzvláště já a paní Tera, jelikož jsme přesně před rokem viděli Islandský Strokur. Gejzír má sice slušnou výšku, ale pro pár vteřinách se celý zahalí párou, takže připomíná spíše vršek chladící věže. Na konci dne už nemáme energii ani čas na nic jiného než v páře zahalený Prismatic Spring a průjezd Firehole Lake Drive. Tady nacházíme jeden z nejhezčích malých gejzírů (cca 2 metry výšky, erupce po minutě). Návrat na chatu se soumrakem nezabraňuje některým účastníkům k návštěvě vířivky.

Mammoth Springs

Desátý den, s vidinou více než tisíce kilometrů na cestě, morálku nezvedá. Alespoň krajina se každých sto kilometrů úplně mění. Nejdříve pastviny, potom louky, lávová pole, široké údolí, kopce, města, další kopce, hluboké lesy a nakonec fantastický průjezd podle řeky Columbie se západem slunce.

Panoráma Oregonu

Jedenáctý den… ó bože ten jedenáctý den. Ostatní by řekli něco o pokračování údolí Columbie a prohlídce Portlandu. Já to vezmu ze svého pohledu – přeskočte kurzívu, pokud vás to nezajímá. Komu jsem to neříkal, tak tady je shrnutí: Již čtvrtý den mě čím dál intenzivněji bolí sedmička vlevo dole. A to takovým způsobem, že desátý den dopoledne již nelze existovat jinak než s pusou plnou vody, která zub chladí. Ze zoufalství se spojuji s pojišťovnou a v Portlandu si vyhledávám zubní pohotovost (pohotovost proto, že je neděle a v pondělí je státní svátek). Jsem vysazen u kliniky a po vyplnění čtyř stran dotazníků a zaplacení 150$ za prohlídku, jsem vpuštěn. Po rentgenu a prohlídce zubařem je potvrzeno, že se jedná o zánět zubu. Jsou nabídnuty dvě varianty: Komplet oprava s čištěním kanálků a korunkou za nelidských 1050$ (cca 28 000kč), nebo vytrhnutí za 350$. Ptám se na nějakou střední cestu a řešíme to jen těmi kanálky a provizorní plombou za 570$ (pojišťovna proplatí jen 13 000kč). Zákrok trvá kolem tří hodin, jelikož pan doktor zpracovává 4 pacienty naráz. Při odchodu jsou mi po dvaceti letech předepsána antibiotika a něco málo ibuprofenu na bolest. Najít otevřenou lékárnu není snadné a vyzvednou léky také ne. Piksla od nich je hezkým suvenýrem. Bolest zubu je na dalších 5 dnů nahrazena silnou bolestí krku při polykání, ale beru to všemi deseti. Zpět k výletu… na ubytování v deštném pralese mírného pásma přijíždíme vcelku brzy a já jdu spát. Za zmínku stojí, že i Joe něco špatného pojedl a hrozilo mu blinkání.

Cestou do Portlandu

Dvanáctý den se probudíme ve velmi historickém domě z přelomu 19. a 20. století. Na zdejší poměry je to něco jako středověký hrad. Program nás zavádí na úpatí nechvalně proslulé sopky Saint Helens. Z vyhlídky Johnston Ridge jdeme na výlet na hřeben, ze kterého máme výhled na Spirit Lake – jezero, ve kterém dodnes plavou tisíce klád smetených výbuchem sopky v 80. letech. Cestou zpět nám již tradičně prší. Joe a H1 si jak největší hovada zkracují cestu i v místech kde je to přísně a pod pokutami zakázáno. Pokutováni bohužel nebyli, ale oficiálně jim uděluji důtku (Joe), potažmo důtku s výstrahou (H1). Čas ani nálada nám neumožňují zajet na pobřeží Pacifiku, takže podvečer trávíme na ubytování stolním fotbalem a “společnou hrou” na piano. Joe si k večeři vaří tunu špaget s – jak později zjistí – otrávenými párečky a další den je mu ještě více na blinkání.

Severní úbočí Mount Saint Hellens

Třináctý den už zbývá jen Seattle. Začínáme návštěvou Microsoft Visitor Center v Bellevue. Za nás v oboru IT důležitá návštěva. Herman a Sabrina ve zde zakoupených mikinách Microsoftu po zbytek dovolené vypadají jako největší IT odborníci na planetě. Ohromné množství zeleně a stromů v této kancelářské čtvrti působí náramně dobrým dojmem. Vyhlídka na Seattle je trochu ochuzená, protože na horizontu chybí majestátní stratovulkán Mt Rainier. Důvod jsou opět mraky. Cestu z centra si zpříjemňujeme zdejším vysutým monorailem (jednokolejka) o dvou zastávkách. K večeru se zastavujeme v předměstském přístavu s nadějí, že v průlivu spatříme nějakou tu velrybu. Stačí deset minut a nějakých 20 metrů od nás se vodotryskem prozrazuje menší plejtvák. Tuhle položku si můžeme odškrtnout. Dnešní ubytování je poslední v USA, takže jsem připravil něco extra. V suterénu domku na předměstí je zřízeno Airbnb ve stylu 80. let. Prakticky se jedná o muzeum pop-kultury té doby. Každému trvalo minimálně hodinu projít všechny exponáty od svačinových krabiček s Alfem, přes filmové plakáty až po funkční hrací automaty!

Vpravo nahoře chybí sopka 🙁

Čtrnáctý den už stačí jen vrátit naši věrnou žravou dodávku a pakovat se zpět do Evropy. Při odletu ti šťastnější z nás, alespoň na pár vteřin, spatří vrchol Mt Rainier vystupovat vysoko nad mraky – trhni si počasí!

Patnáctý den se neprobouzíme, jelikož jsme za deset hodin letu nestihli pořádně usnout. Do Londýna přilétáme v 9:00 zdejšího času. To znamená v 1:00 ráno našeho vnitřního času. A jak nejlépe zacloumat s pásmovou nemocí? Ihned vyrazit autobusem na výlet do centra Londýna. Procházka z Kensingtonských zahrad k Big Benu je dlouhá a vyčerpávající. Spát jdeme až kolem šesté večer – tzn v 10:00 dalšího dne! Nicméně oněch 26 hodin beze spánku nám pásma srovnalo velmi slušně.

Zahalený Big Ben

Šestnáctý den nasedáme do letadla British Airways směr Vídeň. Odtud vlakem na parkoviště a hurá zpět přes Znojmo domu. Ve 23:00 dorážíme zpět do Liberce.

Dukovany

SHRNUTÍ:
Všeobecně byla cesta přijata pozitivně. U mě ovšem zůstává jistá pachuť a to nejen ze zubařské desinfekce. Bylo to celé, podle předpokladu, příliš náročné na přesuny. Vynechala se, na můj vkus, ohromná spousta zajímavých atrakcí. Hlavní limitací bylo množství dovolené, kterou nám zaměstnavatelé umožnili vybrat. Jinak bych na obdobnou trasu volil 2x až 3x tolik času i za cenu vyššího rozpočtu (stálo nás to 28 350kč na hlavu bez jídla a suvenýrů). Velká část programu byla taktéž poznamenána špatným počasím. Lze říci, že štěstí jsme si již vybrali na minulých zájezdech. Hodnotím 70%.
Dojem ze spojených států – naplnilo se očekávání. Tato země je plná zbytečného plýtvání a přehnaného nacionalismu. Auta jsou naprosto zbytečně obrovská, stavby nekvalitní. Lidé jsou překvapivě slušní a vstřícní, obzvláště pokud jste jejich zákazníky. Z bilboardů u silnic je vidět, že soudní spory jsou národním sportem, jelikož na 2/3 z nich jsou advokáti. Ceny za potraviny jsou vysoké asi jako na Islandu – tzn hodně. Ceny paliva nízké (cca 20kč/l).

PODĚKOVÁNÍ:
Sluší se poděkovat skupině nejen za účast, ale hlavně za bezkonfliktní, tolerantní průběh zájezdu. Hlavně Herman a Kuba dostávají pochvalu za řízení vozů.

POKÁRÁNÍ:
Joe – za pašování sekvojových šišek (přijde mi to jako krást kytky z hrobů). Kdyby ho s tím na letišti chytli, tak bych no nechal napospas bez pomoci. Porušování pravidel Národních parků. Uděluje se vůdcova důtka.
H1 – za porušování pravidel národních parků a za zbytečně silný odpor k třídění odpadu se uděluje vůdcova důtka s výstrahou. Poznámka: po důtce s výstrahou následuje hození na kompost a zastřelení.

VIDEO: