TDS 2012 – co si pamatujeme

Nastal čas trochu provětrat mozkové archivy a podívat se na první ročník Tour de Struk.

Díra v mracích = vzácný úkaz

V první řadě se sluší vysvětlit pojem Tour de Struk – s názvem jsem přišel až po této první akci a jednoduše znamená, že se jede do zemí kde se spokojeně pase velké množství krav 🙂
Prvního července s optimismem a autoatlasem na klíně vyrážíme s panem Karlem na první samostatný roadtrip do Alpských zemí. Den je jen o přesunu do obce Mieders kousek za Innsbruckem, takže jediná zastávka po cestě je jezero Walchensee. Hned první kemp nás příjemně překvapuje vybaveností a výhledem.

Kája, zrádná Fábie a samorozkládací stan, které posloužil na většině TDS.

Druhý den je dopoledne na programu masivní bobová dráha (ve své době nejdelší na světě). Stojíme frontu na lístky, jenže v tu chvíli se přižene solidní bouřka s kroupami, a tak nám paní u okýnka říká šance na otevření je mizivá. Z toho důvodu mizíme i mi směr Švýcarsko. U hranic se počasí umírňuje a umožní nám rychlou prohlídku Vaduzu v Lichtenštejnsku. Město nemá moc co nabídnout a proto to byla dodnes naše jediná návštěva.
Pokračujeme směrem přes Chur a chceme se dostat do kantonu Wallis. V cestě stojí dva průsmyky: Oberalp, který statná Fábie mého otce projíždí za solidního deště bez obtíží a Furka, kde nastává komplikace. Rozbouřená řeka je předzvěstí uzavření této silnice ve vesnici Reapl. Trauma umocňuje navigace, která nám sděluje, abychom se “po 100 metrech nalodily na trajekt“. Myšlen tím byl autovlak, na což jsme si tehdá ještě netroufli. Neplánovaně proto volím několikasetkilometrovou objízdnou trasu přes Italské území. Nocujeme v přeplněném kempu na břehu jezera Maggiore.

Následek lijáků a příčina objížděk

Ráno se nečekaně probouzíme v prostředí pod palmami. Projíždíme kolem prosluněného jezera až na Italsko-Švýcarskou hranici. A protože SPZky na našem autě ještě nemají modrý pruh značící na první pohled že jsme z EU, tak nás zastavují celníci. Prohlídka začíná celkem důkladně – musíme otevřít kufr, který při našem způsobu balení, vypadá jako by v něm žilo několik bezdomovců. Poté musíme jít na prastarou celnici, kde nám je řečeno at vyprázdníme kapsy na stůl uprostřed místnosti. Já se tradičně pohybuji nalehko a gestikuluji, že u sebe nic nemám. Zato Kája je na tom opačně a z jeho kapsáčů vyskládává předměty: mobil, klíče, peněženka s řetězem, kudla, další kudla a nakonec tehdejší novinku – elektronickou cigaretu. Ta přilákává pozornost oficíra a tradičním italským přízvukem se ptá, co to je? Jsme lehce překvapeni, že se tahle technologie do Itálie ještě nedostala a tak Kájoj pokynu, aby jim to předved. Celník s velkým zájmem sleduje jak se ze zařízení line kouř a volá na kolegu: “Hej Luiggi! La cigareta electronica!” Chvíli ještě vysvětlujeme princip fungování, kde do ní bereme náplň a následně jsme propuštěni.
Při přejezdu zpět do Švýcar po asi sto kilometrech nás zastaví znovu, ale naštěstí chtějí jen pasy.
Vyjíždíme na průsmyk Simplon a tím se přehupujeme do údolí Walis. Času máme ještě dost a tak zajíždíme na přehradu Grande Dixence. Tato betonová monstrozita tyčící se vysoko nad údolím je největší svého druhu na světě a poskytuje krásné výhledy. Škoda že mraky se drží ve 3000 metrech a nejdou tudíž vidět okolní vrcholky. Nocujeme v malém kempu v blízkosti vesnice Zinal, kde jsem na recepci nucen využít svou neexistující francouzštinu.

Über-hráz über-vysoko

Další dny mám ambiciózně naplánovanou dvoudenní horskou túru. Jenže jak se ukazuje tak naše fyzička nepočítá s přeplněnou krosnou na zádech a tak se i s ohledem na počasí rozhodujeme zůstat raději v údolích a míříme do Chamonix. Již při příjezdu pod masiv Mt Blancu nám vyráží dech něco, co jsme předtím nikdy neviděli – převislé ledovce Tour a Argentiere. Pozice mraků nám neumožňuje vyjet lanovkou na proslulý vrchol Aiguille du Midi a volíme proto vyhlídku Le Brevent na protisvahu. Nejvyšší vrchol Alp vidíme jen sporadicky, ale ledovce tekoucí pod ním nám to vynahrazují. Po krátké procházce po Chamonix se vracíme zpět do Švýcarska a stanujeme v kempu ve městě Martigny.

Ledová hradba ledovce Argentiere

Celá tato akce je víceméně improvizovaná a tak pátý den koukám do autoatlasu s debilním měřítkem a zjišťuji co je po okolí. Nacházím průsmyk Sv. Bernarda. K našemu překvapení je tam nahoře skutečně slušné množství bernardýnů se sudy na krku (něco mi říká že je již zakázali…ne jako rasu, jen to aby tam byly kvůli turistům). Mračna opět kazí výhledy a tak jedeme zpět. Zastavujeme na stezce skrz soutěsku Durnand, která bohužel nemá dobrý poměr vstupného a podívané. Archeologické vykopávky římského města v Martigny shledávám mnohem zajímavějšími. Jeskyně Grotte aux Fées s podzemní řekou zakončenou 77 metrů vysokým vodopádem také ujdou. Zbytek dne pokračujeme ve zdlouhavém přesunu směrem na Interlaken, který je v plánu na zítřek.

Bernardýn mal apetýt…

Zlatým hřebem celé cesty má být výjezd vlakem na nejvyšší stanici v Evropě – Jungfraujoch. Ten se ovšem nekoná z důvodu vytrvávajícího deště od časného rána, takže volíme předčasný návrat domu. První věcí co stojí za zmínku je to, že mě vyfotila rychlostní kamera někde u Curychu. Pokuta do unie naštěstí nikdy nedorazila. Druhý zádrhel na cestě způsobila naše Fábie na odpočívadle někde za Sankt Gallen. Po hodině marného startování jsem nucen zavolat odtah. Na ten čekáme další cca hodinu, ale motor z nepochopitelných důvodů najednou naskakuje. Odvoláváme tedy odtah a mizíme…

Kdybych tak věděl, kolikrát tohle ještě uvidím…

Celá fotogalerie je k vidění ZDE.

Taky si říkám, že z tohoto roku nemám tradiční sestřih videa…jednou to budu muset napravit.